Máme nový kočár – polosporťák golfky.
No a jak to tak bývá maminky s kočárky jezdí třeba i do obchůdku zdravé výživy, který je u nás v maloměstě docela populární.
Vjíždíme do obchůdku. EJHLE, překvapivě je tu plno kočárků a maminek. Valím si to pro pohankovou kaši a v tom odposlechnu rozhovor dvou maminek, o tom, jak svým dětem dávají ovocnou svačinku v tubě – že jim to moc chutná.
Ta přísná část ve mně povídá: “Já nikdy nebudu svým dětem dávat tovární svačinku, když jim jí můžu udělat doma z ovoce.”
Ta pokušitelská část ve mně povídá: “Hele, jen to zkus.”
Přísná: “V žádným případě.”
Pokušitelská: “Slyšela jsi, že to dětem chutná, tak to zkus.”
Přísná: “Jdu si přečíst složení… 50% jablka, 50% hrušky a nic víc… no to jo teda, to oni si takhle tady napíšou, ale jak je to opravdu.”
Pokušitelská: “Ber, zkus, uvidíš.”
Po deseti minutách stojím na náměstí u stánku s kávou a domácí limonádou a mile trávím čas povídáním se slečnou, co mi připravuje levandulovou limonádu. To bude idyla – sluníčko, procházka, dcera v kočárku, limo. Do toho mi cvakne v hlavě, že udělám dceři radost a dám ji TU ovocnou svačinku. Má bílé tričko – jediné bílé v jejím šatníku. Druhé bílé už není bílé od nevypratelných jablek a banánů.
Otevírám tubu, zkouším ochutnat, hmmm, docela to chutná, říká ta přísná část. Podávám to dceři a slečna, co mi v tu chvíli podává mou osvěžující limonádu mi říká: “a děláte to dobře, že ji učíte takhle samostatnosti”.
V tu chvíli: blemc, chrst, mlask – tubička je vzhůru nohama a dcerka ji ožužlává z druhé strany (dno) a hnědý ovocný obsah se krásně táhne na její bílé oblečení, skrz kšíry nového kočárku, přes leginy, botičky a zavešenou panenku až madlo kočáru a mé ruce, které se snaží situaci nějak zachránit.
Jdeme domů. Přísná část se hlásí: „Jsem ti říkala, že to nemáš kupovat”.
Lidé se po nás otáčí, s kočárem letím domů, co to jde… pak mi to nedá a zastavuju u veřejného koše, vytahuju ty ubrousky a na úzké rušné cestě poměrně hystericky drhnu své dítě, aniž bych jí tý tuby zbavila, protože to by byl řev.
V tu chvíli, jak na cinknutí zvonečku se objeví stará babička a říká: “No, to je panenka, taková krásná holčička, to snad ani není možný a ona se pocintala?…” v kleče vytahujíc jeden dloooouhý ubrousek, který se neodděluje, drhnu vše a skrz zuby cením úsměv.
“…a ony jsou ty děti teď tak šikovné, to za nás nebylo.“
Já: “Hmmm“, zase úsměv skrz zuby.
Paní: “A kolik je jí?”
Já: “8.”
Paní: “A to takhle sedí?”
Já v duchu: pane bože – proč se objevila tady a teď a chce si povídat?
Já: “Ano”.
Paní: “To já mám už pravnoučata”.
Já: “/~*@?`>–}“.
Paní: “Jenže oni jsou daleko”.
Já: „!`&*<;]’“.
Paní: “To máte opravdu krásnou holčičku”.
Podařilo se mi utřít z toho nejhoršího. Tubu vyhazuju do koše a loučím se.
Doma mě teď v lednici, při každém otevření, straší ta druhá ovocná tuba.
Létu a všem nám ahooooj!
Komentáře