Děkuju svému muži, že to se mnou dal. Já bych to bez něj nedala. Děkuju mu za náš ZÁZRAK,  Karolínku. Miluju vás oba.

- Katka
 

Šestinedělí, šest týdnů, které jsou věnovány ženě a miminku, šest týdnů čištění, šest týdnů hájení, šest týdnů hormonálních změn, šest týdnů nekontrolovatelných emocí…

“Hmmm, porod miminka,

to je nádhera,

láska na první pohled,

mateřská dovolená"

Moje šestinedělí trvalo 3 měsíce!

Měla jsem poporodní zdravotní potíže, které mě nutily pouze ležet. Do porodních ran jsem dostala zánět (a brala antibiotika), 14 dní jsem si myslela, že jde o klasické poporodní očistky. Jako prvorodička jsem zkrátka nevěděla.

Prostě mi Vesmír tímto řekl: "A LEHNI!", možná věděl, že bych byla schopná lítat po bytě, uklízet, plánovat práci, možná i pracovat a vůbec bych si neužila dcery, nenavázaly bychom takový nádherný vztah jako máme teď  a ani bych tady možná nepsala tyto texty. 

Vše je jak má být, jsem za to období vděčná.

Čas ukáže, proč tomu tak bylo. 

... možná, abych se dala cestou poporodní duly. 

 

Nemohla jsem chodit ani sedět. Pánevní dno mě táhlo. 

Díky tomu jsem byla se svou dcerou v nepřetržitém kontaktu a za tyto nesmírně důležité dny jsme si k sobě vytvořily nádherný vztah, cítila jsem jak jsme založily základy důvěry a nechaly plynout čistou lásku. 

Skoro celé tři týdny jsme ležely v posteli a můj manžel se o mě staral - bez jeho pomoci bych to jen s těží zvládla. Cítila jsem na něm existenční závislost. Tolik snídaní do postele jsem za celý život neměla. 

Přišlo mi, že selhávám. Prostě moje tělo ten porod nedalo. 

A to jsem měla naprosto skvělé těhotenství, přibrala jsem 9 kg a celou dobu neměla fyzické potíže (tedy až na vyšší krevní tlak). Bylo to období, kdy jsem se cítila nejlíp ve svém životě.

I když zpočátku mi vylejzali kostlivci ze skříní - stará nezpracovaná témata, jako postavit se za sebe, nemávnout jen tak nad něčím ruku, mluvit, když se mi něco nezdá… apod. prostě v těhotenství má žena příležitost jak si sáhnout v sobě hodně hluboko, vyčistit a šetrně uložit. To je ale na jiný příběh 🙂

Teď zpátky k šestinedělí… 

Vždy, když přišel muž z práce, potřebovala jsem jeho přítomnost, stačilo mi, aby jen u mě byl a držel mě za ruku. Často jsem s ním potřebovala sdílet své dojmy z porodu a někdy jsem jen tak ležela a mačkala jeho ruku a nechala plynout své emoce a téct slzy.

Chuť slz se měnila - vděčnost, strach, samota, štěstí, vděčnost… 

Emoce byly jak na houpačce.

Střídala se mi radost a nekonečná vděčnost s pocity největší samoty a opuštění. Na povrch se draly mé dětské strachy ze samoty. Úplně přesně ty samé... 

Pamatuju si jak jsem seděla na posteli dceru držela v náručí, z mobilu nám hrála Deva Premal a mně se valily potoky horkých slz hlubokou vděčností a za to, že jí mám.

Cítila jsem úlevu, radost a hlavně ten VDĚK. 

Všechno bylo najednou jinak - tolik se toho změnilo. To jsem ani netušila. Kamarádky, se kterými jsem ještě pár dní před porodem měla společné téma, teď byly pro mě z jinýho světa. 

Drobnosti mě totálně rozhazovaly… 

Například když přišla návštěva kolegyň z bývalé práce - parádně oblečené, nalíčené -  v tu chvíli jsem se cítila děsně nemožně a neuměla jsem si představit, že budu moci někdy taky vypadat takhle dobře. Zajít si do obchodu, koupit si něco na sebe. 

Nebo jsem se musela vypořádávat s dotazy “už jste byly venku? ...vždyť je tak krásně” - opravdu byl krásný podzim, ale já fakt nemohla. 

Pak jsem snadno uvízla v tom, že už nikdy asi nic nezvládnu.

Do toho mi přestal fungovat mozek  - ten, na který já vždycky spoléhala — to on si vzal mateřskou dovolenou… ale jak už jsem psala, časem se vždy ukáže, proč to tak mělo být - odžitá zkušenost, bez které bych nebyla tam kde jsem měla být. 

Díky mozku na dovolené měla najednou možnost vyjít do popřední ta krásná mateřská intuice, srdce a city a instinkty. 

Otevřelo se mi srdce. 

Intuitivně jsem začala dělat věci, které k matce a dítěti přirozeně patří. 

Díky Bohu/Vesmíru jsme už v porodnici spaly v jedné posteli, na kojení jsem tedy nemusela vstávat a dceru si přikládala na břicho, a ona se sama přisávala. Jak jsem neměla sílu (při porodu jsem ztratila hodně krve a dostala infuzi), tahala jsem jí jak kotě po svém těle - zpětně mi došlo, že to bylo to nejlepší, co jsem po tom těžkým porodu mohla pro nás udělat - tělo na tělo, kojení samopřisátím.

Při odchodu z porodnice jsem věděla, že to byly pro nás nejdůležitější dny v jejím/našem životě - ani jednou za tu dobu nezaplakala, nebyla apatická, prostě neměla důvod - byla úplně v klidu - povídala jsem jí o porodu o mých prožitcích, veškerá moje vyšetření (odběry krve, apod.) probíhala s dcerou i při kojení. Nenechala jsem si ji od sebe vzít a za to jsem na sebe nesmírně hrdá. Žádná separace. 

Jsme s dcerou v nepřetržitém kontaktu, spíme pod jednou dekou, koupeme se spolu ve vaně, mazlíme se, šátkujeme, povídáme si - ví o všem co se děje u nás doma, kam plánujeme jet, co tam budeme dělat, jak dlouho tam budeme. Všechno vnímá a já úplně cítím tu samou energii jako když byla v bříšku a byla zvídavá a vždycky se mě ptala, kam jedeme a co tam budeme dělat 🙂 

Krok za krokem, den za dnem jsem dělala pokroky a učila se žít nový život s malou dcerkou.  

Moje fyzické poporodní poranění je skoro v normálu, začínám se zapojovat do běžných činností, fotím, dělám si web, občas si zajedu ke kamarádce na návštěvu, jezdíme samy autem i jezdíme na čas 🙂 a dříve nepředstavitelné se stává normálním. To psychické poranění ještě trvá a jdu cestou léčení. 

Věřím, že s dalším miminkem bude šestinedělí o něco snažší i když zase jiné. Zpětně si říkám, proč jsem o světle a stínu šestinedělí nikdy neslyšela od zkušených žen/matek. Možná proto, že se díky hormonům na tyto dny zapomíná. A asi to tak má být. 

- Katka