Dříve, když žena porodila (většinou doma ve světnici) zůstávala ve společenství žen - v rámci rodiny - v blízkosti své matky, babičky, případně sester a tet. V blízkosti zkušených žen, které jí svou přítomností dávaly pocit bezpečí a důvěru v sebe sama, předávaly jí své zkušenosti a ona mohla v klidu být se svým čerstvě narozeným miminkem.

Žena/matka neměla žádnou starost o přípravu svého jídla, pití anebo o péči starších dětí. Automaticky se ženy v tomto společenství začaly starat. Byly přítomny, pokud žena/matka potřebovala sdílet svoje dojmy z porodu anebo chtěla jen tak být v kruhu ženské energie. 

Dnes je to jinak.

Společnost už v komunitách, v rodinných společenstvech moc nežije.

Ženy jsou hodně samostatné a během svého života před tím, než se stanou matkami zvládnou v podstatě všechno, po čem touží, co chtějí. Pak přijde porod a ony zůstávájí na pár týdnů na okraji společnosti.

Někdy se mohou cítit frustrovaně anebo i zneužitě, díky těžšímu porodu (např. po použití medikace, císařském řezu, nástřihu, klešťovém porodu nebo po použití vaxu).

Ženy/matky jsou po porodu velmi citlivé, vnímavé, mají rozšířené vědomí a jsou náchylnější k emocionálnímu zatížení, zvláště po těžším porodu. 

Žena po porodu se často stává úplně osamocená se svými myšlenkami a nejistotami, zdali je schopna všechno zvládnout. Muži, i když jsou velmi blízko, většinou chodí do práce a s ženou mohou být jen pár hodin denně. 

Žena, ve své nové životní roli MATKY potřebuje k sobě ženu/matku, která jí může nabídnout své zkušenosti a poskytnout pocit bezpečí a jistoty, že je dobrou matkou. 

Potřeba sdílení se ženou a ženská ruka v domácnosti, pokud je vlastní ženská linie daleko, anebo si to chceme dělat po svém, je proto úplně v pořádku. Běžně duly u nás doprovázejí k porodu, poporodní dula je u nás skoro novinkou. V zahraniční tato praxe běžně funguje.