Probudilo se v ní zvíře

Jsme na chatě – je tu plno dětí. Karolínka je ovšem zdaleka nejmladší (13 měsíců) – po ní je tu Bertík, tomu jsou tak 3-4 roky. Jinak děti od 8 let výš. 

Děti tu lítaj, Karolínka je pozoruje, běhá a malej Bertík se kolem ní točí, trochu se předvádí, nosí jí hračky, objímá ji, občas ji povalí, když kolem ní proběhne jako ďas. 

Já stojím za ní a jen dohlížím, aby ji nikdo z těch větších dětí nesrazil nebo nehodil po ní míč. Ten tu lítá vzduchem.

Nechávám ji svobodný prostor. 

Bertík jí zajímá, ale všímám si, jak je ho už na ní trochu moc – vyřeší si to po svým – v jednom okamžiku, kdy stojí oba čelem k sobě (on je o hlavu větší), začne mu Karolínka dlaněmi plácat do hrudníku a u toho řve jako lvice / lvíče 🙂

Bertík, stojí, drží, kouká. Já zhluboka potichu dýchám a jen pozoruji, co se děje.

V tu chvíli vnímám, jak si vymezila svůj prostor a nastavila hranice jejich komunikace – od té chvíle jí neporazil, nepokoušel. Najednou jsou si rovni, i když je dělí „tolik let a centimetrů“. 

Někdy je těžký ustát – nebo se jen dívat na to, jak si děti – berou hračky, pošťuchujou se, strkají se. Zejména je nám to blbý mezi matkami / dospělými. Chce to však dětem nechat prostor, aby si to vyjasnily mezi sebou.

Nejdříve je však potřeba vytvořit si ho v sobě – důvěřovat a otevřít se situaci. Samozřejmě ve vší bezpečnosti. 

A jak to máte vy v dětském prostoru? 

Katka