Je 4:20 ráno, budím se celá zpocená a v hlavě se mi vaří myšlenky z šestinedělí. Vždyť už jsou to 4 měsíce! Dcerka i můj muž klidně spí a já mám na výběr: buďto se se svými myšlenkami převalovat v posteli nebo vstát a NĚCO udělat.

Vstávám, jdu k počítači a prsty se mi míhají po klávesnici, ani na ni nekoukám jak jsem zapálená do psaní.

Je 5:05, jdu si lehnout, cítím neskutečnou ÚLEVU, klid po celém těle. Usmívám se. Usínám. 

Ráno si čtu své řádky, prostě jsem se vypsala, ze všeho, z té úzkosti a strachů, které mi v šestinedělí přicházely, z té euforie, z toho, jak jsem byla citlivá, často plakala, byla bezradná, nevěřila si ani ničemu. Jak jsem jenom ležela, protože jsem nemohla díky zánětu chodit. Jak jsem obdivovala všechny okolo, že jsou úspěšní a já jen ležím a kojím a přebaluju.

Proč byl takový porod? Proč moje city k dceři a vztah přicházely postupně, den za dnem - a já si to vyčítala, že to nebylo hned...