Jedině naše STRACHY nám nedovolí nechat děti svobodně žít a vyvíjet se.
Kupujeme ohrádky, chrániče rohů, pojistky na dvířka, chrániče kolenou, kšíry.
Zkuste někdy své dítě nechat svobodně se pohybovat po bytě, venku a nevytvářet doměnky a strachy. BUĎTE U NĚJ PŘÍTOMNI, ALE BEZ ÚZKOSTNÝCH PROJEVŮ A PŘEDVÍDÁNÍ NEBEZPEČÍ.
Nechte dítě venku ochutnat kamínek, trávu, hlínu… doma ho nechte otevřít skříňku a nechat ho vyházet všechny věci…
Děti nás kopírují a když vidí u nás vidličku chtějí jí, chtějí si ji osahat, ocumlat, fláknout s ní o zem, píchnout s ní, škrábnout. První naše reakce je ovšem – vidličku, ne! Píchneš se, škrábneš se, je to nebezpečný!
DEJTE DÍTĚTI VIDLIČKU (pokud je to pro vás moc, začněte třeba lžící) a POZORUJTE co s ní dělá a CO TO DĚLÁ S VÁMI. Zhluboka dýchejte, otevřete srdce a důvěřujte…
Myslíte, že si ji hned píchne do oka? Proč by to dítě dělalo, když vše co ho zajímá nejdřív dává do pusy a pak zkoumá dál. /prosím vše s mírou a zdravým rozumem/.
Pokud naše mysl nepodpoří doměnku vypíchnutého oka – nestane se tak. Kde je myšlenka, vytváří se obraz a energeticky se sytí.
Komentáře