Začnu trochu zeširoka, ale je to potřeba k uvedení do děje 🙂
Teď jsme byly s Karolínkou 10 dní doma samy – ve čtvrtek jsme odvezli našeho Káju na vision quest, pátek doma, sobota – jely jsme autem – usnula mi tam a spala déle než obvykle / byla celá horká, když jsem ji vydnavala ze sedačky, doma jsem ji svlékla a dobrý, jenže v noci se vzbudila – celá hořela…
Ochlazovala jsem ji a různě konejšila, mazlila, celou noc prokojila až jsme se probudily do nedělního rána – byla bez teploty.
UŽ TO MĚL BÝT PRO MĚ SIGNÁL
Že se děje něco uvnitř mě samé.
Další den klid – odpočinek, krátká procházka venku
a pak se ji spustil kašel a rýma
– říkám si sakra, kde nastydla?
Kde ji ofouklo?
A ještě si říkám, hlavně že mně nic není a můžu ji být plně k dispozici.
Pak jsem lehla i já – co se nám to děje??
PAK MI TO DOŠLO
Moje vnitřní dítě – malá Kačenka, která se
od porodu velmi hlásí o svoje místo – opět ukázala svou sílu / a jak to je i s dětmi – pokud jsou nemocné, chybí jim většinou pozornost, přítomnost matky. Nenápadně si proto „vytvoří“ nemoc a pak většinou mají pozornosti a péče od nás rodičů dostatek.
Takže zpátky ke mně:
Moje vnitřní dítě se cítilo zraněno / osamoceno, tím že odjel jeho parťák – velký rodič – (můj muž Karel), na kterého bylo od porodu velmi závislé. A tak se rozhodlo, že onemocní a tím získá pozornost – to jsou moje vnitřní procesy, moje emoce velké Katky – napovrchu vpodstatě neviditelné.
A jak naše malá miminka reagují většinou okamžitě na naše stavy – stalo se, že moje dcera Karolínka druhý den, co jsme byly samy, začala zrcadlit moje vnitřní opuštěné dítě – teplota, kašel a rýma.
A já, abych paralelně s péčí o její fyzické tělícko zapracovala i na svém vnitřním dítěti – uvízla jsem na její rýmě.
CO S TÍM?
Dobře – jsme teď obě nastydlé – Karel se nám vrátí za dva dny – jdu do vnitřní meditace, do vnitřního dialogu a vizualizace.
Prostor pro vizualizace mám nejvíc v noci, kdy se budím při/po kojení a mám vlasntě tak trochu prostor jen sama pro sebe.
Jdu se tedy vnitřním zrakem podívat do svého těla a hledám odpovědi na své pocity a prožitky.
Zdroj obrázku: Pinterest.com
Spojím se nejdříve se svým srdcem, zeptám se ho, co pro něj mohu udělat a odpověď je jasná, PROSÍM CHOVEJ MĚ, drž mě v náručí a houpej mě, hlaď mě, miluj mě… rozlívá se mnou nádherné teplo, celým tělem mnou prostupuje, cítím se uvolněně klidně, usmívám se. To trvá do té doby než usnu.
Další noc opakuji a už se dostávám k malé Kačence, je tam schoulená sama, má krásné oči, kouká na mě a očima mě prosí – DRŽ MĚ V NÁRUČÍ, HOUPEJ MĚ, HLAĎ MĚ, MILUJU MĚ. Vezmu ji jemně do náručí, objímám jí, hladím po vláskách, tečou horké mi slzy.
A těším se na další dny, že už nám s mou dcerou bude zase dobře a budeme zdrávy. Nachlazení ustupuje.
Děkuju svojí dceři, že mi je takovým zrcadlem a omlouvám se jí za to, že „v tom jede se mnou“.
S láskou ke Karolínce a mé malé Kačence
– Katka
Komentáře
Ahoj Katko,
jedu na Zealand za synem a jeho rodinou. Čekají miminko, tak zjišťuji, co je po třiceti letech nového :-). Vypadá to, že se Vám daří dobře, a to mám radost…
Tak se měj krásně a dík, Jitka.
Jitko, ahoj!!!! 🙂 myslím, že je to pořád stejné – ženy by se měly spoléhat na svou vlastní intuici, případně se obracet o radu na zkušené ženy v rodině. Přeji hezké babičkování 🙂
Katka