Jsme na chatě – je tu plno dětí. Karolínka je ovšem zdaleka nejmladší (13 měsíců) – po ní je tu Bertík, tomu jsou tak 3-4 roky. Jinak děti od 8 let výš.
Děti tu lítaj, Karolínka je pozoruje, běhá a malej Bertík se kolem ní točí, trochu se předvádí, nosí jí hračky, objímá ji, občas ji povalí, když kolem ní proběhne jako ďas.
Já stojím za ní a jen dohlížím, aby ji nikdo z těch větších dětí nesrazil nebo nehodil po ní míč. Ten tu lítá vzduchem.
Bertík jí zajímá, ale všímám si, jak je ho už na ní trochu moc – vyřeší si to po svým – v jednom okamžiku, kdy stojí oba čelem k sobě (on je o hlavu větší), začne mu Karolínka dlaněmi plácat do hrudníku a u toho řve jako lvice / lvíče 🙂
V tu chvíli vnímám, jak si vymezila svůj prostor a nastavila hranice jejich komunikace – od té chvíle jí neporazil, nepokoušel. Najednou jsou si rovni, i když je dělí „tolik let a centimetrů“.
Někdy je těžký ustát – nebo se jen dívat na to, jak si děti – berou hračky, pošťuchujou se, strkají se. Zejména je nám to blbý mezi matkami / dospělými. Chce to však dětem nechat prostor, aby si to vyjasnily mezi sebou.
A jak to máte vy v dětském prostoru?
Katka
Komentáře