Hluboký KOČÁR vs. ŠÁTEK

Mám osobní zkušenost s hlubokým kočárem 🙂

Měla jsem možnost povozit Karolínku v hlubokém kočárku. Poprvé ve svých 5 měsících jela v kočárku.

Všichni, kterým se nezdá to, že jsme žádný kočár nepořizovali, a slýcháváme, že malou “taháme jak cikáně” vězte, ŽE:

Nepořizovat kočárek bylo jedno z našich nejlepších rozhodnutí při pořizování výbavy pro naší dceru, PROČ?

IMG_8693

OBLEČENÍ

Začalo to oblékáním – vůbec jsem si nevěděla v tu chvíli rady, co jí obléknout, aby jí nebylo teplo nebo zima – měla jsem připravený parádní kočárek, fusak, komplet výbavu – ale najednou jsem nevěděla – v tu chvíli mi došlo, že když ji dávám do šátku, tak úplně intuitivně oblékám – bodíčko, punčocháčky, šátek na krk, zavázat do šátku přes něj softshellovou kapsu s fleecem a jdeme, jasně – ještě čepička, a když bylo pod nulou tak vlněné botičky. Oblékám jí jako sebe, jak se zhruba cítím já, tak bude i jí, hřejeme se vzájemně.

Ale jak mám vědět, jak se cítí někdo, kdo leží metr ode mě a dotýkám se ho přes řídítka kočáru?

VZDÁLENOST

Byla daleko – to bylo fakt divný, tlačím kočárek a moje dítě je ode mě tak daleko – nemůžu jí tiše zpívat do ouška, nemůžu ji oňuchňávat, nemůžu jí pusinkovat, když se mi zachce.

A to nejlepší, když si položí hlavičku o mou hruď a spinká anebo jen tak odpočívá. 

IMG_8215

ŽÁDNÉ PODNĚTY

Koukala jen do stříšky kočárku nebo zrovna tehdy do jednotvárného nebe – když jí mám u sebe v šátku kouká z bezpečí na mém těle na svět okolo, ze stejné perspektivy jako já, když si s někým povídám, je u toho, když koušu do jablka, je u toho, cítí jeho vůni.

Ukazuju jí svět, tak jak ho žiju já.

SLUNÍČKO

Cestou tam jsme jely se sluníčkem v mých zádech, takže sluníčko jí svítilo do obličeje, měla jsem na výběr: dát jí tam plenu – takže by na mě a já na ní vůbec neviděla anebo se otočit a táhnout kočárek jakoby pozadu – takže mi celou cestu koukala na záda a vůbec nevěděla co se děje, ani tisíc hraček navěšených na korbičce jí neudělá spokojenou, když kouká mámě na záda.

TERÉN

Rvát se  s kočárem do kopce na lesní bahnité cestě – no to je fakt dřina, dávat bacha, abych ho nepřevrátila ve vyjetých kolejích… pak mě docela bolela záda.


Karolínka na mě celou cestu koukala dost vyjeveně, s výrazem, jako co blbnu,  a po 20 minutách už jí to nebavilo a chtěla ven. Tak jsem jí dala do šátku, a tam v klidu usnula.

Doma jsme se rozhodli, že až bude Karolínka větší a bude vědět, že jsme u ní blízko, protože si nošením v šátku a celým naším kontaktním přístupem tvoříme důvěru, pořídíme třeba golfky, aby mohla sedět a koukat na svět z dětské výšky. Uvidíme jestli v nich bude chtít být 🙂 Napíšu vám.

IMG_8989

IMG_8930

Napiště mi, prosím důvody, PROČ ANO hluboký kočár?  A „vozící babička“ není pro mě pádný důvod.. Děkuju 🙂

– Katka

Katka Tůmová

Jsem maminkou krásné dcery, manželkou, fotografkoupoporodní dulou, autorkou blogu www.katkatumova.cz. Podporuji ženy v jejich přirozené mateřské intuici a po porodu v nerušeném souznění a plném kontaktu se svým děťátkem. Jsem pro přirozené porody, protože věřím, že způsob, jakým přicházíme na svět, má vliv nejen na kvalitu našeho života, ale i celou společnost - svět.

Komentáře

  • Hana 12.04.2016 10:10

    Dobrý den, Katko,
    Vás článek se mi moc líbí, i když ja bych bez kočárku byt nechtěla. Souhlasím s předchozím příspěvkem v tom, ze žádný rodič by neměl cítit, ze musí vysvětlovat a omlouvat se, proč se stará o miminko po svém. Hlavně ne pred „autoritami“, jako pediatři apod. Každy cítíme věci jinak, každé miminko i rodič je jiný. Myslím si, ze pokud je rodič s něčím ok, velmi často je s tím spokojený i potomek a naopak. Máme doma tři nosítka, šátek mam nejraději, a každy den trochu nosím. Ale jeden pro-kočárkovy argument přidám: co moje zada?!!!! At nosím mimi jak nosím, nakonec me proste zadá bolí. Takze procházky v délce 2-3 hodiny bez kočárku nepřichází do úvahy a přitom mi dělají moc dobre a malému evidentně taky.
    A jelikož vše bylo řečeno v ostatních příspěvcích, už jen dodám, ze jsem mela možnost žít ve Francii, kde se témeř nekoji, ženy jdou do práce nejčastěji ve třech měsících veku dítěte atd. A doteď si kladu otázku, zda jsou jejich deti více nemocné, méně šťastné….nevím, nezdá se mi… Ze by to bylo tou zdravější stravou? 🙂 pro me to není, ale nejsem majitelem patentu na rodičovství. Tak si to vsechny užívejte po svém a sdílejme zkušenosti. 🙂

  • Hana 03.04.2016 12:06

    Sešili jsme povlečení a dostali baby vak, u babičky kočárek (po nás) a od sousedky taky půjčený kočárek. Baby vak jsme používali první dva měsíce, od té doby povlečení (čti: šátek). Malý šátek miluje – hlavně kvůli výhledu! Pořád kouká, otáčí se, přetáčí se, div nevypadne. Na cestování jedině šátek! S kočárem do autobusu, vlaku, letadla? Jak? V šátku usne když se chodí, ve vlaku chodím vždycky uličkou, usne ale jen na půl-jednu hodinu. Kočárek jsme zkusili prvně u babičky („dítě MUSÍ mít kočárek), proč ne, jednou za pár týdnů u babičky, ok. Opět se musí chodit, aby malý usnul (nestačí jen dyndat a přešlapovat), ale občas vydrží spát i 3 hodinky! Buď venku pod oknem nebo na chodbě. Proto jsme si půjčili starý kočárek i od sousedky, dopolední spánek je z 80% v kočárku, proč ne. Co se ale „bytí s dítětem“ týče, šátek. Cestování šátek, potřeba pracovat šátek,… kočárek je fakt jen na uspání a „odložení“, stejně jakoby spal v posteli (té naší, protože klec nemáme).

    • Katka Tůmová 03.04.2016 19:19

      Skvěle Hanko, děkuji! 🙂 Přeji krásné dny – Katka

  • bejzi 29.03.2016 11:15

    hezký článek, je v něm vyjmenovaných většina důvodů, proč jsem děti radši nosila. Ale přesto jsem považovala kočár v naší rodině za nezbytný, když pominu vozící babičku, i když ani ona moc nejezdila. Obě naše děti v něm spávali venku na zahradě. Měla jsem štěstí, že stačilo kočár zaparkovat, chvíli pohoupat a dítě spalo další 2 hodiny. Taky jsem zjistila, že je kočár neocenitelný pomocník na psích závodech, než si dítě pořád přehazovat mezi sebou, tak tam to kočár řešil naprosto ideálně. Ale pokud někdo nejezdí na závody a nemá ani možnost dávat dítě do kočáru někde vyspat, tak je dle mého kočár zbytečný.

    • Katka Tůmová 31.03.2016 08:01

      Děkuji 🙂

  • Katka 29.03.2016 11:08

    Mila Katko,

    predem se omlouvam za mirne podrazdeny ton komentare, ale tahle bud-a-nebo debata o satcich a kocarcich (podobne jako mnoho dalsich takhle zjednodusene polarizovanych A versus Z diskusi) me trochu zlobi. Mam dve deti, kocarek, satek i Manducu. V kocarku mi miminko kazdy den na zahrade spinka. Ta starsi tak spala do tri let, v lete (krom silenych veder) i v zime. Pekne na cerstvem vzduchu, takze je otuzila a ted i skolkovym putovnim bacilum navzdory skoro porad zdrava. Mohla samozrejme spat v satku, ale to bych s ni musela venku behem spanku dve az tri hodiny chodit – misto toho jsem si doma udelala, co bylo potreba, do druheho porodu i trochu pracovala a ted, kdyz spi mladsi miminko venku v kocarku, se muzu plne venovat te starsi. Opet – jasne, ze bych si s ni mohla hrat i s miminkem v satku, coz samozrejme delam taky, ale nebyla bych pak ani na chvili uplne jenom „jeji“ – a to je pro nas obe moc dulezite. Nemyslim si, ze by miminko spici dve az tri hodiny denne v kocarku nejak citove stradalo nebo si netvorilo k mame duveru, kdyz je jinak nosene, mazlene, kojene a spi se mnou v posteli. Ostatne i ty predstavy, že v „tradičních“ společnostech maji zeny dite stale navesene na sobe, a ze je to tedy cosi lidstvu „prirozeneho“, jsou ponekud idealizovane – i africke zeny (a pochopitelne i dalsi, jen z Afriky mam osobni zkusenost) sve deti odkladaji a navic je zpravidla nosi na zadech, takze nejde o zadne cuchani a nuchnani, ale o ciste praktickou vec. Coz me privadi k druhe vyhode kocarku – nakupy. Africke zeny skutecne maji dite uvazane na zadech a k tomu na hlave treba dvacetikilovy pytel ryze, ale pro me je na brise uvazane dite, na zadech krosna s nakupem a k tomu okolo vlajici triletak trochu moc. Nemame auto, takze nakupuju pesmo, a abychom s detmi nelitali denne do obchodu, potrebuju toho pobrat vic najednou – a jedna taska v kosiku kocaru a dve az tri navlecene na riditkach jsou pro me jednoznacne lepsi nez zada nicici sebe-navesovani. Jo, a kdyz mala v kocarku nespi, cestou ji neco povidam nebo ji treba i s tou starsi zpivame – pekne od plic, at to slysi, ona zas takova dalka od riditek do korbicky to taky neni! Takze asi tak. S satkem pak zase treba jezdime vlakem, tam je miminko na brise jasnou vyhodou oproti tahani kocarku po schodech nahoru a dolu a boji o misto v narvanem vlaku. Stejne tak cestovani po Praze jedine s satkem, clovek pak nemusi cekat pul hodiny na nizkopodlazni tramvaj, o jezdicich schodech do metra ani nemluve. A pochopitelne blizky kontakt s miminkem si taky uzivam, co to jde – vazu si ji doma, kdyz potrebuju volne ruce, nebo kdyz si dava slofika mezi kojenim. Do Manducy ji zapnu, pokud se mi nechce vazat satek, treba kdyz je to jen na par minut, a obcas i na vylety, abychom se mohli stridat s tatinkem, ktery na vazani satku nema trpelivost.
    Zaverem asi tolik – prala bych si vic materske tolerance, aby mamy s kocarky nebyly povysene souzeny „satkujicimi“ mamami za to, ze svym detem upiraji telesny kontakt a s nim snad i dostatecnou materskou lasku, a aby se mamy s kocarky na „satkujici“ mamy nedivaly s opovrzenim jako na ujete „biomatky“, co deti „tahaji jak cikane“ apod. To snad neni tak moc.

    • Katka Tůmová 31.03.2016 08:01

      Katko, moc děkuji za příspěvek, pěkně jste to shrnula – já napsala jen svou zkušenost 🙂

  • Katka 29.03.2016 10:22

    Mila Katko, predem se omlouvam za mirne podrazdeny ton komentare, ale tahle bud-a-nebo debata o satcich a kocarcich (podobne jako mnoho dalsich takhle zjednodusene polarizovanych A versus Z diskusi) me trochu zlobi. Mam dve deti, kocarek, satek i Manducu. V kocarku mi miminko kazdy den na zahrade spinka. Ta starsi tak spala do tri let, v lete (krom silenych veder) i v zime. Pekne na cerstvem vzduchu, takze je otuzila a ted i skolkovym putovnim bacilum navzdory skoro porad zdrava. Mohla samozrejme spat v satku, ale to bych s ni musela venku behem spanku dve az tri hodiny chodit – misto toho jsem si doma udelala, co bylo potreba, do druheho porodu i trochu pracovala a ted, kdyz spi mladsi miminko venku v kocarku, se muzu plne venovat te starsi. Opet – jasne ze bych si s ni mohla hrat i s miminkem v satku, coz samozrejme delam taky, ale nebyla bych pak ani na chvili uplne jenom „jeji“ – a to je pro nas obe moc dulezite. Nemyslim si, ze by miminko spici dve az tri hodiny denne v kocarku nejak citove stradalo, kdyz je jinak nosene, mazlene, kojene a spi se mnou v posteli. Ostatne i ty popularni predstavy, že v „tradičních“ společnostech maji zeny dite stale navesene na sobe, a ze je to tedy cosi lidstvu „prirozeneho“, jsou ponekud idealizovane – i africke zeny (a pochopitelne i dalsi, jen z Afriky mam osobni zkusenost) sve deti behem dne mnohokrat odkladaji a navic je zpravidla nosi na zadech, takze nejde o zadne cuchani a nuchnani, ale o ciste praktickou vec. Coz me privadi k druhe vyhode kocarku – nakupy. Africke zeny skutecne maji dite uvazane na tele a k tomu na hlave treba dvacetikilovy pytel ryze, ale pro me je na brise uvazane dite, na zadech krosna s nakupem a k tomu okolo vlajici triletak trochu moc. Nemame auto, takze nakupuju pesmo, a abychom s detmi nelitali denne do obchodu, potrebuju toho pobrat vic najednou – a jedna taska v kosiku kocaru a dve az tri povesene na riditkach jsou lepsi volbou nez zada nicici sebe-navesovani. Jo, a kdyz mala v kocarku nespi, cestou ji neco povidam nebo ji treba i s tou starsi zpivame – pekne od plic, at to slysi, i kdyz ona zas takova dalka od riditek do korbicky to taky neni! Takze asi tak. S satkem pak zase treba jezdime vlakem, tam je miminko na brise jasnou vyhodou oproti tahani kocarku po schodech nahoru a dolu a boji o misto v narvanem vlaku. Stejne tak cestovani po Praze jedine s satkem, clovek pak nemusi cekat pul hodiny na nizkopodlazni tramvaj. O jezdicich schodech do metra ani nemluve. A pochopitelne, blizky kontakt s miminkem si taky uzivam. Vazu si ji i doma, kdyz potrebuju volne ruce, nebo kdyz si dava slofika mezi kojenim. Do Manducy ji zapnu, pokud se mi nechce vazat satek, treba kdyz je to jen na par minut, a obcas i na vylety, abychom se mohli stridat s tatinkem, ktery na vazani satku nema trpelivost.
    Zaverem asi tolik – prala bych si vic materske tolerance, aby mamy s kocarky nebyly povysene souzeny „satkujicimi“ mamami za to, ze svym detem upiraji telesny kontakt a s nim snad i dostatecnou materskou lasku, a aby se mamy s kocarky na „satkujici“ mamy nedivaly s opovrzenim jako na ujete „biomatky“, co deti „tahaji jak cikane“ apod. Takze tak.

Přidat komentář

* Nezapomeňte na povinné pole.

  • Zvažujete šátek nebo nosítko?

    Podívejte se na krátké video o šátcích a udělejte si představu :-)

  • Přidejte se na Facebooku

  • Štítky