OTEVŘENÁ ZPOVĚĎ A POTREFENÁ HUSA

Vždycky jsem věděla, že to jakým způsobem přicházíme na svět – nás ovlivňuje po celý zbytek naše života a vlastně i celou společnost. Příchod na svět si určujeme sami a naše matky jsou „jen“ u toho.

Přála jsem si mít co nepřirozenější porod svého prvního děťátka, bez medikace, svým vlastním tempem.

Každá žena, pokud se na sebe naladí je schopna rozpoznat, že je něco v nepořádku s jejím miminkem v bříšku, jsou schopni spolu komunikovat. Sama jsem prožila jedno krátké nevydařené těhotenství a přesně jsem už od 5tt věděla, že něco není v pořádku – a přes doporučení lékařů – jsem nechala tělu/přírodě volný průběh, aby se se zárodkem rozloučilo. I my s mužem měli čas na rozloučení. VELKÁ zkušenost… a od té doby cítím obrovskou vděčnost svému tělu, miluji ho a vím, že je i schopno „samo“ porodit dítě.

Po pár měsících přišlo další těhotenství a pro mě už úplně jiné od začátku – POSLOUCHALA JSEM SE A SVÉ TĚLO…

Tento příběh by mohl inspirovat ženy, které jsou na tom podobně jak já…

• své první dítě jsem čekala v 36 letech,
• na první vyšetření/ultrazvuk na gynekologii jsem šla až ve 11. týdnu (potom, co mi doktorka nešetrně naznačila, že jdu dost pozdě, že na genetické testy je potřeba se objednávat už dříve a že jsem „stará“ a je velká pravděpodobnost, že se mi narodí postižené dítě a pokud chci rodit v menší porodnici, ať si laskavě rozmyslím, jestli chci, aby mé dítě po porodu zemřelo, když nemají vybavení, jako fakultní nemocnice – ZMĚNILA JSEM SVÉHO LÉKAŘE),
• genetické testy jsem ODMÍTLA – doma jsme se shodli, že přijímáme zodpovědnost za naše narozené dítě,
• na ultrazvuku jsem byla ve 20tt a ve 30tt, pak mi dělali ještě při registraci v porodnici v 36tt, ostatní jsem s jistotou odmítala,
• nebyla jsem na testu na cukrovku,
• žádné vaginální vyšetření po celou dobu těhotenství –  i když mi bylo několikrát nabízeno ke konci těhotenství v poradně v porodnici,
• nebyla jsem na testu na streptokoka v 36tt,
• na monitory jsem chodila nepravidelně – jednou jsem se „zapomněla“ a nebyla jsem tam 3 týdny – lékař se mě ptal na důvod a já mu říkám „víte pane doktore, já se nikdy necítila lépe“ (byla jsem ve 40tt),
• měla jsem sepsaná porodní přání,
• měla jsem svou porodní asistentku, ke které jsem docházela „do poradny“ a s mým gynekologem jsem návštěvy střídala – jeden měsíc PA, druhý měsíc MUDr.

A jak to nakonec dopadlo? A proč ta potrefená husa?

11 dní po termínu, po 30ti hodinách nepravidelných, ale ke konci velmi silných kontrakcích jsme se přesunuli do porodnice, přijímal nás lékař, který akorát končil směnu…měl mundur od krve a špínu za nehty…

oslovoval mě paní inženýrko, měla jsem sepsaná porodní přání, aby vše se mnou dopředu konzultovali (dokonce dle zákona o zdra. službách může mít pacient přání: §36 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotnických službách), bylo v nich mimo jiné, aby mi nepodávali žádné tlumící léky ani urychlující léky, aby mi dopřáli klid a mé vlastní tempo. Sami nás při prohlídce porodnice porodní asistentky naváděly k tomu, abychom si klidně porodní přání sepsali, že jsou respektována!

Cituji první odstavec z mých porodních přání: „Pokud bude vše v pořádku, přeji si podporu přirozeného porodu v naprosto klidném a ničím nerušeném prostředí, pouze za přítomnosti mého muže, bez léků, urychlování porodu a pouze s minimálně nutnými kontrolami. V případě zdravotních komplikací z mé strany nebo ze strany miminka, se budu řídit doporučením a instrukcemi ošetřujícího personálu.“
Když se mě zeptal, jestli už jsem někdy viděla dítě, které má streptokoka (když zjistil, že jsem se nenechala na to vyšetřit v těhotenství), zrovna v tu chvíli na mě přišla silná kontrakce (v tu chvíli je žena ráda, že je, nemůže nic, ani mluvit…) neodpovídala jsem a můj muž, který tam celou dobu v tichosti seděl jen pronesl: „vydržte prosím, ona vám nemůže odpovědět, má kontrakci.“

On na to: „vážený pane, vás jsem se na nic neptal”. Odešel do sesterny a hlasitě říkal, že má v ordinaci agresivního tatínka. Pak se vrátil a říkal, že je rád, že předává směnu… ještě jsme pak slyšeli jak té nastupujcí směně o nás vypráví…

To je moje vyprávění a vyprávění pana doktora o tom, že porod přirovnává k letu letadlem je zase jeho příběh…

Cituji jeho věty: žena bude stejně žadonit o utišující léky, pak budou ozvy (srdeční aktivita miminka) na 70 a on použije forceps (kleště)… u nás to právě tak bylo – jen jsem nepotřebovala nic tlumit, všechno jsem zvládla, a to, že oni začali sledovat, že nejsou ozvy a použili kleště – proč to tak udělali, jestli to tam není nějaká zvyklost nebo jen měli reference od pana doktora, který mě přijímal, to se nikdy už nedozvím.

JÁ CELOU DOBU VĚDĚLA, ŽE ONA JE V POŘÁDKU.

Zaplať pánbuh je naše Karolínka nádherná, bez následků, ty kleště se jí nakonec ani nedotkly… já měla velká poranění, ale to už je taky za mnou… přesto mi i tak zůstává nemilá vzpomínka na toho MUDr.…